POPIS PLEMENE
Tibetská doga má mírnější povahu oproti ostatním plemenům mastifů. Celkově působí jako mohutný, těžký, dobře stavěný pes. Hlavu má širokou a objemnou, hruď hlubokou a hřbet rovný. Muskulatura je dobře vyvinutá. Ocas má silný, pokrytý dlouhou a huňatou srstí. Svým vzhledem působí důstojně a přátelsky. Je velmi oddaná a věrná svému pánovi.
Je dobrým přítelem, hlídačem a ochráncem. Vyvíjí se pomalu, nejlepší formy dosahuje ve věku 2–3 let u fen a u psa nejdříve ve 4 letech.
Tibetská doga vyžaduje pravidelnou výchovu. Při správném a důsledném vedení se zvládá naučit i nové povely, které však musí mít pro ni smysl.
TROCHU Z HISTORIE
Plemeno tibetských dog pochází z tibetských náhorních plošin. První písemné zmínky o těchto psech se datují do doby cca 1000 let před naším letopočtem. Aristoteles psal o indickém psu a podle všech známek měl na mysli tibetskou dogu. Také Megastheus popisoval v roce 327 před naším letopočtem indického psa s visícíma ušima, ohromnými kostmi, svaly, velkou hlavou a širokým nosem. Poté cestovatel Marco Polo objevil na svých cestách tibetskou dogu a popsal ho ji jako „obrovského, vynikajícího psa velikostí podobného oslu”. K tomu je třeba dodat, že na dobových rytinách je Marco Polo zobrazen ve společnosti tibetské dogy, která se ovšem velikostí shoduje s dnešními dogami. Tibetští osli byli navíc výrazně menší, než jinde na světě. Nemalou roli jistě sehrálo také zveličování vzpomínek na cesty, kterému se nevyhne snad žádný cestovatel. Samuel Turner, který cestoval po Tibetu, kolem roku 1800 napsal:
„Tibetské dogy hlídají v noci stáda yaků. Je to typický horský pes, protože má všechny jeho vlastnosti – výšku, impozantní šíři, hlídací instinkt, hrdý pohyb, obranu a velkou lásku ke svému pánovi.”
Ve své vlasti byla tibetská doga využívána jako hlídač domu, stáda a majetku kočovných nomádů. Protože má silně vyvinutý hlídací instinkt, hlídá dům s obrovskou razancí a zakročí kdykoliv odhadne, že je to nutné, velmi tvrdě. Tibetské dogy měly za úkol hlídat vesnice, kláštery, paláce, stáda a doprovázet na cestách karavany. Pes byl nejen hlídačem obydlí a stád, ale při cestách také nosil břemena. Průsmyky a horské stezky jsou v Tibetu mnohdy tak úzké a neschůdné, že nelze použít při přepravě nákladů yaky, osly a mezky, a proto se používaly ovce a zřejmě také psi. Tito psi byli krmeni ve své vlasti kukuřičných chlebem a kozím a ovčím mlékem. Maso tito psi znali, pokud si ho obstarali sami. Byli a do dneška jsou velmi nenáročnými strávníky.
Tibetský název je Do–Khyi, což v překladu znamená „přivázaný pes“. Psi byli již od nejútlejšího věku přivazováni na silné řetězy, kterých se mnohdy za celý život nezbavili. Někteří byli pouštěni pouze v noci, kdy se potulovali v okolí vesnice a stáda, hlídali je před vetřelci a divokými zvířaty. Impozantní vzhled hlavy a hřívy byl uměle zesilován u uvázaného psa límcem vytvořeným z dlouhé, červeně zbarvené srsti yaka, který byl psovi uvazován kolem krku.